Jako bychom přišli na křižovatku bez rozcestníku. Stejně jako každý, kdo hledá cíl, se domlouváme, která z cest je ta správná. Zdůrazňuji a kladu velký důraz na slova správná cesta. Tedy nikoliv nejrychlejší či nejpohodlnější.
Každá křižovatka nabízí čtyři možnosti, kam se vydat. Rovně, doleva, doprava a také zpátky.
Na cestu zpět snad nikdo z nás nepomýšlí.
I když se zarputilí konzervativci či pravicově smýšlející politici mohou radovat z „vítězství“, je očividné že se společnost přiblížila k nebezpečnému bodu svého dalšího vývoje. Fakt, že současná vláda, která vzešla z voleb plna nadějí na pravicově laděné reformní kroky, ztrácí na významu. Zatím sledujeme její bezradnost.
Nechci kritizovat údernými slovy vládu, která plní to, nač má podle svých slov mandát a čím jí jejich voliči pověřili. Nechci ani dokonce polemizovat o tom, zda je ten mandát pravdivý a zda si jej někdy špatně nevykládají. Chci jen napřít pozornost k faktu, že vyváženost společnosti se nebezpečně vytrácí, a že tato nerovnováha může přinést daleko víc negativního než pozitivního. Myslím, že i pro ty, kteří, opojeni zdánlivou výhrou pravice, nebezpečně experimentují se základem společnosti.
Tím základem je sociální smír. Zboření křehké konstrukce sociálního smíru se zdá být téměř neodvratné. A spravedlnost? Ta se ze současných kroků vlády zcela vytrácí.
Nezíská-li vláda Petra Nečase většinu společnosti na svou stranu, nepodaří-li se jí obhájit své kroky, bude muset vytáhnout z kapsy žolíka. Žolíka moci. Bude muset ukázat sílu. Sílu, která bude stát na jediném pilíři, kterým je arogance. Sílu, která rozdělí společnost ještě víc, než jak tomu je doposud.
Jak se tomu vyhnout? Myslím si, že budováním sounáležitosti. Pocitem spoluodpovědnosti za tuto zemi. Máme-li si jako společnost budovat reformovaný stát, musíme tomuto budování rozumět, musíme jej chápat a musíme jej jako občané sdílet a souhlasit s ním.
Jak to udělat? Začít brát opozici jako legitimní demokratický prvek, který je schopen vnášet do skutečné reformy správy naší země pozitivní myšlenky. Pravice nás potřebuje víc, než si myslí…
Většina společnost je zmatená, plná strachu a obav o budoucnost. Lze to zvrátit? Domnívám se, že ano. Lze jasně a otevřeně definovat, jakou roli ve společnosti zastává opozice, jakou odbory, jaká je obecná povinnost přijmout dopady reforem. Budou-li reformy ve svých negativních dopadech rovnoměrně a spravedlivě postihovat celou společnost, pak jejich pozitivní dopady, které od nich musíme vyžadovat, budou dílem celé společnosti a ta z toho bude po zásluze profitovat.
Jediná cesta je odpovědnost. Ne ale pouze ta rozpočtová. Je to odpovědnost za směřování společnosti jako celku. Odpovědnost nepostrádající ohleduplnost, dobrou strategii a nesobeckost.
Jsou tedy tři cesty: doleva, doprava a rovně. Myslím, že už bychom měli uznat, že vydat se cestou doleva či doprava bude znamenat, že se budeme v cyklech vracet stále na stejnou křižovatku. Jít rovně, byť každý po své straně cesty, je dobrá volba. Volba, kterou právem očekává každý, kdo v této zemi žije.
